Anticipační tenze v roli úhlavního nepřítele

Opět velice tajemný titulek,  který mnohým řekne vše, jiným však žádná asociace na mysl nevytane. Toto téma jsem si vybrala, jelikož mi daná „věc“ působí neuvěřitelné obtíže.  Ale o čem to vlastně mluvím?
Nebudu vás dlouze napínat, řeč je o trémě. Je to jakási „forma určitého druhu naučeného strachu.“¹  Osobně bych ji spíše definovala jako stav emocionálního vypětí v určité situaci, jenž je – v pozici hudebního interpreta – smíšen s pocitem odpovědnosti vůči posluchači. Může mít nejrůznější projevy – od psychické nevyrovnanosti a bušení srdce až po vnější příznaky – pocení rukou, třes rukou či nohou, roztřesený hlas, tlak v žaludku…

Vím, že vždy je co zlepšovat.

Pro mě je tréma něco, co mě přivádí do stavu naprostého šílenství, chaosu, řady pochybností a v kombinaci s moji silně introvertní povahou je velice nebezpečná, když přijde na veřejné vystupování. Do základní výbavy arzenálu určeného k boji proti strachu z veřejného vystupování rozhodně patří důsledná připravenost daného repertoáru. Tedy ono „absolutno připravenosti“ je velice relativní, jelikož neznám hudebníka, který by byl naprosto spokojen se svým nastudováním skladeb. Vždy je mnoho věcí, jak v samotné interpretaci, tak technice, co lze zlepšit. Byly mi dávány nejrůznější rady, jak se vyhnout stresu z performance, avšak musím říci, že mě moc neuklidnily:
Zůstat v klidu: Zajímavý tip, ale dosti nereálný.
Zhluboka dýchat: Rovněž super rada – avšak bych ráda zdůraznila, že se to nesmí přehnat, jinak vás to uvrhne do mdlob.
Soustředit se na výkon: Chtělo by to jistý dodatek „Jak to udělat“.

Šaty dělaj člověka – Praxe dělá hudebníka.

Když jsem debatovala s hudebníky o tom, jak to, že se tolik nebojí a nestresují se z veřejné prezentace, shodli se jednohlasně na faktu, že praxe jest nejdůležitějším faktorem. Tedy je zde jistá korelace mezi tím, jak dlouho hrají na nástroj a tím, kolik již mají za sebou koncertů. Nemusím říkat, že mě toto zjištění nikterak nepřekvapilo, avšak zároveň mě dohnalo do stavu ještě větší nejistoty. Chci říci, že mám za sebou maximálně patnáct veřejných vystoupení, čili v porovnání s ostřílenými hudebníky jsem naprostý „zelenáč“.
Dále se shodují na tom, že tréma může být škodlivá, ale v menší míře je skvělá, jelikož vás nutí k zodpovědnosti.

Musím podotknout, že osobně onu trému prožívám pokaždé v jiné intenzitě. Řekla bych, že sekundárním faktorem je tedy prostředí, v kterém koncert či recitál probíhá.

Mohla bych zde uvést několik příkladů z mé vlastní zkušenosti.

– Jako první bych ráda vypíchla vystoupení, které proběhlo minulé léto (2017) v rámci jedné venkovní steampunkové akce v Praze. Hrála jsem tam s jednou skvělou houslistkou různá dueta. Musím říci, že jsem byla extrémně nervózní, avšak ona se chovala velmi profesionálně, což mě do jisté míry ukolébalo. Nakonec to bylo velice fajn.

Steampunk evening. #violin #party #steampunk #prague #grébovka #Dimitrij

A post shared by Christie (@christiefromtheearth) on

– Druhá situace byla rovněž v příjemném duchu. Hrála jsem se svým kamarádem kytaristou v čajovně jeho autorské písně a irské tradiční písně. Měla jsem strach, ale jelikož jsem měla v obecenstvu své přátele, bylo to velice osvobozující.

– Samotnou kapitolou jsou předehrávky. Mě osobně na nich vždy těší to, že si mohu zahrát třeba i s mou učitelkou houslí. Jednou jsme dokonce hráli s ní a jejími žáky jakýsi přepis Mozarta pro houslové trio. Bylo to někdy v červnu 2016. Unikátní na tomto koncertu bylo, že jsme se všichni podpořili navzájem.

– Čtvrtá situace, do které jsem se dostala, je však protipólem všech předchozích událostí a shodou náhod proběhla tento týden. Musím bez obalu říci, že jsem byla ve stavu naprosté úzkosti a paniky. Ruce se mi klepaly již ráno, cca 6 hodin před samotným výstupem. Proč? Domnívám se, že to bylo kvůli jisté odpovědnosti vůči pár lidem. Nechtěla jsem je zklamat. Tento den byly totiž přijímací zkoušky na konzervatoř a já jsem se jich měla zúčastnit rovněž.
Přestože hraji na housle dva a půl roku, držela jsem se zarytě představy, že si nacvičím nazpaměť repertoár o jedné větě z houslového koncertu a třech etudách. Proč? Protože jsem si uvědomila, že si již nedokáži představit den bez houslí. A i když to bylo naprosto šílené, učitelé houslí i profesor na konzervatoři mi pomohli s nácvikem. Jen tak na okraj – jelikož hraji na housle něco málo přes dva roky, tak jsem se před rokem jen stěží dokázala trefit do třetí polohy. Myslím, že by se celý rok, co jsem se snažila naučit vše potřebné, dal klasifikovat jako vysoce depresivní, jelikož mám pocit, že čím víc jsem toho uměla, tím víc jsem si byla vědoma toho, kde mám mezery. Navíc tomu ani nepřispíval stres plynoucí z gymnazijního shonu.

Celý průběh mého vystoupení vypadal následovně – strachy jsem se nedokázala podívat na komisi složenou z houslistů a violistů s výborným sluchem (ne-li absolutním), tak sem na pódiu zarytě obdivovala podlahu. V té chvíli jsem pociťovala, že mi jde o celý život a pokud to zkazím, celý rok práce přijde vniveč a všechno to úsilí se rozplyne jako pára nad hrncem. Byla jsem shrbená a přála si zmizet či někam zalézt a plakat. Doslova. Mé ruce naprosto nespolupracovaly – jindy uvolněná pravá ruka byla naprosto tuhá a levá ruka se mi neskutečně třásla. To, co jsem cvičila nejvíc, mi šlo nejméně a to, co jsem si myslela, že zkazím, alespoň ušlo. Profesor mi po zkoušce řekl, že je spokojen, avšak já se z toho nevzpamatovala ani pět dní po té, kdy nejistě píši tyto řádky s notnou dávkou vnitřního třesu.

V mém případě by se tedy dalo říci, že záleží na tom, zdali hraji ve skupině či sólově. Navíc myslím, že jsem daleko jistější a klidnější hráč, když vím, že v publiku nesedí (s nadsázkou) filharmonik.

Závěrem…

Na konec bych nejspíše dodala, že člověk má trému (anticipační tenzi, chcete-li) vždy. Někdo se s ní postupem času naučí pracovat a někdo zase ne. Domnívám se, že zdravá tréma vede k zodpovědnosti a pokoře hráče. Avšak kdybyste měli jakékoli tipy, jak se zbavit té „nezdravé“ trémy, jakožto obrovský trémista jsem jedno velké ucho.

 

 


¹ HOLAS, M. Psychologie hudby v profesionální hudební výchově, str. 122

Jsem Kristýna, je mi 19 let a jsem studentkou 4. ročníku gymnázia. Mezi mé koníčky patří hra na housle, běhání a návštěva koncertů, zejména těch klasických.
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *