Anticipační tenze v roli úhlavního nepřítele

Opět velice tajemný titulek,  který mnohým řekne vše, jiným však žádná asociace na mysl nevytane. Toto téma jsem si vybrala, jelikož mi daná „věc“ působí neuvěřitelné obtíže.  Ale o čem to vlastně mluvím?
Nebudu vás dlouze napínat, řeč je o trémě. Je to jakási „forma určitého druhu naučeného strachu.“¹  Osobně bych ji spíše definovala jako stav emocionálního vypětí v určité situaci, jenž je – v pozici hudebního interpreta – smíšen s pocitem odpovědnosti vůči posluchači. Může mít nejrůznější projevy – od psychické nevyrovnanosti a bušení srdce až po vnější příznaky – pocení rukou, třes rukou či nohou, roztřesený hlas, tlak v žaludku…

Vím, že vždy je co zlepšovat.

Pro mě je tréma něco, co mě přivádí do stavu naprostého šílenství, chaosu, řady pochybností a v kombinaci s moji silně introvertní povahou je velice nebezpečná, když přijde na veřejné vystupování. Do základní výbavy arzenálu určeného k boji proti strachu z veřejného vystupování rozhodně patří důsledná připravenost daného repertoáru. Tedy ono „absolutno připravenosti“ je velice relativní, jelikož neznám hudebníka, který by byl naprosto spokojen se svým nastudováním skladeb. Vždy je mnoho věcí, jak v samotné interpretaci, tak technice, co lze zlepšit. Byly mi dávány nejrůznější rady, jak se vyhnout stresu z performance, avšak musím říci, že mě moc neuklidnily:
Zůstat v klidu: Zajímavý tip, ale dosti nereálný.
Zhluboka dýchat: Rovněž super rada – avšak bych ráda zdůraznila, že se to nesmí přehnat, jinak vás to uvrhne do mdlob.
Soustředit se na výkon: Chtělo by to jistý dodatek „Jak to udělat“.